Makedonie a Albánie 2007 - z Ohridu do Korçë

Den 3. – neděle 16.9.2007
mapa cestySlunečné nedělní dopoledne jsme si vyhradili výhradně na prohlídku Ohridu – města, které bylo v roce 1980 Ohrid - staré městozapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. První zmínky o tehdejší byzantské osadě Lychnidos pocházejí ze 4.století př.n.l. V roce 148 př.n.l. dobyli zdejší region Římané a osada se ocitla na trase nově vybudované cestyVia Egnatia, která spojovala Soluň a Konstantinopol s dnešním přístavem Dürresi.Ve třetím století byly v osadě založeny první křesťanské svatyně a v pátém století se Lychnidos stal sídlem biskupství. O jedno století později začal okolní region osidlovat Slovanský kmen Brsajců a v roce 867 město dobyli Bulhaři. Od roku 879 se začalo používat současné jméno města Ohrid, které pochází ze slovanského výrazu „vo hrid“ – na kopci, neboť se staré město skutečně rozkládá na hřebeni kopce nad jezerem. Na konci 9.století se Ohrid stává útočištěm žáků Cyrila a Metoděje vyhnaných z velkomoravské říše – sv.Klimenta Ohridského (886) a sv.Nauma (893). Díky jejich příchodu se stal Ohrid centrem slovanské kultury a vzdělanosti, která se odsud šířila dál do východní Evropy. V klášteře založeném sv.Klimentem v roce 893 vznikla literární škola, která měla brzy po svém vzniku 3500 žáků.
V 10.století se stal Ohrid centrem říše cara Samuela. Na kopci nad městem byla postavena pevnost, která je dodnes nepřehlédnutelnou dominantou. V roce 1014 byl Samuel poražen byzantským vládcemBasilem II., který v roce 1018 obsadil také Ohrid. Tím politický význam města poklesl a Ohrid zůstal pouze důležitým sídlem arcibiskupství, kulturním a ekonomickým centrem. Skvělá poloha na břehu křišťálově čistých vod Ohridského jezera a velké množství dochovaných ranně křesťanských památek dnes činí město nejdůležitějším turistickým cílem Makedonie.
Naše prohlídka začíná opět na příjemné nábřežní promenádě. Ohrid - klášter sv.JovanaZ betonového přístavního mola máme před sebou jako na dlani celé staré město pokrývající svah nevysokého návrší. Bílým patrovým domkům s červenými střechami dokonale vévodí Samuelova majestátní pevnost se svými mohutnými hradbami. Bude to fuška v začínajícím vedru vystoupat až na vrchol.
Ještě než se vnoříme do křivolakých uliček, zastavujeme se na chvíli u sousoší Cyrila Metoděje, které jsme viděli už včera večer.Opodál na malém prostranství obklopeném restauracemi a obchůdky stojí bronzová socha sv.Klimenta, patrona města. Tady už nás cedule směruje k první ranně křesťanské památce – kostelu sv.Sofie.Tato kamenná stavba byla postavena v roce 1035 arcibiskupem Lavem. Východní průčelí s věžičkami, které má návštěvník přicházející od přístavu přímo před sebou, přistavěl v roce 1317 arcibiskup Řehoř.Během turecké nadvlády byla stavba přeměněna na mešitu, naštěstí uvnitř zůstaly zachovány vzácné fresky z 11.století. Nám stačí pouze prohlídka exteriéru a dříve než se vedro stane skutečně nesnesitelným, pokračujeme v další prohlídce starého města.Ze všeho nejdříve míříme na nejzazší výběžek historického jádra.Tady vysoko nad vodami jezera pod cypřišovým hájem stojí asi nejmalebnější stavba Ohridu –klášter sv.Jovana ze 13.století. Pohled na členitou kamennou stavbu s centrální desetibokou věžičkou, jejíž pozadí tvoří blankytná hladina Ohridského jezera, je asi nejpůsobivější reálií starého města.
Od kláštera nás chodník vede mezi cypřiši vzhůru k další důležité památce – ke kostelu sv.Pantelejmona, který stojí na místě původní ranně křesťanské stavby z 5.století. Ohrid - kostel sv.PantelejmonaPo příchodu Sv.Klimenta v 10.století byla k malé svatyni dostavěna nová centrální část, která byla zasvěcena sv.Pantelejmonovi, ochránci zdraví. Právě tady byla otevřena zřejmě první evropská univerzita. Sv.Kliment zde byl v roce 916 pohřben a jeho hrob se dochoval neporušený i přes to, že byla stavba na mnohá staletí přeměněna Osmany – jak už to měli ve zvyku – na mešitu. Škoda, že si nemůžeme interiér této důležité a pro Makedonce dokonce nejsvětější památky prohlédnout, protože okolí pro své výzkumy zabrali archeologové a všude kolem nás je to samý výkop odhalující základy dalších budov a paláců. Nezbývá než pokračovat ve stoupání až k mohutné bráně Samuelovy pevnosti. Za půl eura vstupujeme dovnitř na pusté nádvoří obklopené masivními hradebními zdmi. Kromě hradeb v pevnosti skutečně není nic k vidění, ale výhled na celé staré i nové město a na Ohridské jezero byl opravdu úžasný.
Kousek pod pevností nacházíme na otevřeném prostranství mezi jednotlivými domy velký římský amfiteátr,který je jedinou antickou památkou ve městě. Vzhledem k tomu, že se dochovalo pouze 12 spodních řad kamenného hlediště, nikdo dnes nedokáže s určitostí říci, jak velké divadlo bylo a kolik diváků se sem vešlo. Každopádně kromě části hlediště se dochovalo už pouze několik fragmentů opěrných zdí a půlkruhový náznak jeviště.Nad střechami okolních cihlových domů vykukují věžičky dalších kostelů a klášterů, ale nám už ty památky pro dnešek stačí. Blíží se poledne a vedro začíná být opravdu spalující, proto se pomalu vracíme zpátky na náměstí k soše sv.Klimenta. Na chvíli ještě nahlížíme do přilehlých obchodních uliček, abychom pořídili nějaký ten makedonský suvenýr. Mně se docela líbí některá trička, bohužel nedisponuji žádnými dináry a to je u pouličních prodavačů problém. sv.KlimentCo se týče suvenýrů, nakonec Ohrid opouštíme s nepořízenou. Krátce po poledni nabíráme jižní kurz a podél jezera míříme k albánské hranici.
Ještě než se ale vydáme do našeho cílového státu, zastavíme se na chvilku v klášteře sv.Nauma. Klášter leží nad jezerem kousek od hranic a prašná cesta, která k němu vede, je vlastně poslední odbočka z hlavní silnice na makedonské straně. Samotný klášter založil na začátku 10.století sv.Naum, který je zde také pohřben. Makedonci věří, že když přiloží ucho k jeho kamennému sarkofágu, uslyší tlukot světcova srdce.
Nás ke klášteru vede prašná cesta, která končí až na rozlehlém parkovišti na břehu řeky Crn Drim. Tam nás hned po výstupu z auta oslovuje postarší Makedonec a nabízí krátkou vyjížďku po jezeře.Protože nemáme zrovna času na rozdávání, chceme jeho nabídku odmítnout, ale když se chlapík dušuje, že z jezera uvidíme klášter zaručeně nejlépe, svolujeme a nastupujeme do jeho chatrné loďky. Mužík potom dobrých pět minut zápasí se startérem, takže to chvíli vypadá, že ze slíbené projížďky nebude nic. Nakonec se motor přece jen slitoval a naskočil. Chlapík s námi popojel kousek dál od břehu a ještě než s námi zamířil ke klášteru, přišel se nás od kormidla zeptat, jestli bychom za příplatek nechtěli zavést také k nedalekému klášteru sv.Zauma. Při té příležitosti vypnul motor, aby ušetřil několik mililitrů nafty, takže jsem se začal lehce obávat, abychom nemuseli zpátky ke břehu veslovat. Naštěstí motor po naší záporné odpovědi bez problémů naskočil a my jsme si mohli z vody prohlédnout mohutné klášterní budovy tyčící se na nevysoké skále nad jezerem. Byla to nakonec docela fajn projížďka.
Po prašné cestě lemované pouličními prodavači čehokoliv se jdeme ještě krátce podívat na klášterní nádvoří. klášter sv.NaumNad vchodem nás vítá pěkná kamenná mozaika a uvnitř pěkné renovované klášterní budovy a malebný kamenný kostelík sv.Nauma, který bohužel renovací právě prochází a tudíž ho kompletně obklopuje lešení. Tím končí náš krátký pobyt v Makedonii a je nevyšší čas na přesun do Albánie. Cestou k autu se mi dokonce daří koupit nějaká ta trička, takže nakonec neodjíždím ani bez tradičního suvenýru.
Státní hranice je skutečně co by kamenem dohodil. Na makedonské straně trávíme celkem 15 minut. Čekáme, jestli nás přijde někdo zkontrolovat, ale nakonec musím vystoupit z auta a donést pasy celníkovi do kukaně osobně.  Přede mnou tam už stojí Albánec, který se z Makedonie vrací domů s dalšími třemi lidmi. Podle toho, že se s celníkem baví jako starý známý, bych soudil, že tudy jezdí poměrně často. Chlápek se dává do řeči i se mnou, jsa zaujat neznámými pasy. „Odkud jsi?“, „Z Česka. Bývalé Československo.“, „Aha, a Česko nebo Slovensko?“, „Česko“. Moje odpověď ho nepotěšila, evidentně bych mu byl sympatičtější, kdybych patřil k našim východním sousedům. „Česko, to je Budapest?“. „Ne ne, Praha“. „Á, Praha…Budapest je kde?“. „Maďarsko“. „Jo, Maďarsko“, plácá se Albánec do čela. Ptá se mě ještě, kolik má Česká republika obyvatel a užasle pokyvuje hlavou, když odpovídám, že deset milionů. „Tak to Albánie a Makedonie mají dohromady tři milony, viď“, obrací se na celníka. Ten si drží odstup a nijak na jeho slova nereaguje, Já mu jeho omyl také nerozmlouvám, vždyť samotná Albánie má přes 3 milony obyvatel a Makedonců jsou miliony dva. Naštěstí celník konečně orazítkoval Albáncovy pasy a chlápek může odfrčet do své domoviny. Teď jsem na řadě já, předávám celníkovi naše pasy a také technický průkaz. Všechno jde hladce a brzy se i před námi otevírá závora. Tak tedy hurá do Albánie. Už jsme byli několikrát tak blízko, ale konečně jsme tady!
První dojem z celnice za zatáčkou není úplně nejlepší. Omšelé buňky, nepořádek, všechno tak nějak ztrouchnivělé a před námi prázdná, respektive vyschlá neuklizená desinfekční nádrž. Až jsem se trochu zarazil, kam jsme se to vlastně dostali? Kde v téhle zabordelené zemi přespíme? Naštěstí to byl pouze první dojem, Albánie si mě během následujících dnů naprosto získá a uchvátí. Ale to ještě tady na celnici nemůžu tušit.
Procedura s pasy, technickým průkazem a zelenou kartou probíhá sice nadvakrát, ale celkem hladce. Celníci nám zdvořile ukazují, kam máme jít a po deseti minutách dostáváme kromě razítek i úřední potvrzení o vstupu mého auta na albánské území, které prý nemáme ztratit. Cesta je volná!
Uzoučká asfaltka nás vede do nedalekého Pogradce. Míjíme docela sympatickou palmovou promenádu, která rychle napravuje dojmy z omšelé celnice. Město tady na břehu Ohridského jezera vypadá docela moderně, tedy až do chvíle než se dostaneme o ulici dál. Tady už začíná pravý arabský ruch a nepořádek. Člověk si tu opravdu připadá jako někde v Maroku nebo Egyptě. Oproti Makedonii je to opravdu markantní změna. Snažíme se ve městě trochu zorientovat a hlavně potřebujeme najít nějaké dopravní značení, abychom správně trefili směr do Korçë. Směr nakonec určujeme podle momentální polohy Slunce a skutečně se před námi po chvíli objevuje kýžená cedule. Silnice je docela kvalitní, spíš jsem čekal nějaký nekvalitní tankodrom, ale tahle silnička je úplně v pohodě. Akorát zákres v naší mapě není úplně nejpřesnější, ale to nás nemůže zaskočit.
Korçë - katedrálaHned za Pogradcem stoupáme o dalších téměř 200 výškových metrů výš a GPSka rázem ukazuje téměř 900 metrů nad mořem. Po necelé hodině přijíždíme do našeho dnešního cíle – do Korçë, což je poměrně rozlehlé město se 60 000 obyvateli, které se rozkládá na náhorní plošině v nadmořské výšce 850m a ze všech stran ho obklopují vrcholky pohoří Gramoz. Široký bulvár Midhi Kostani nás přivádí až na nevelké náměstí před hotel Grand. Po předchozích peripetiích s ubytování nic neřešíme a jdeme hotel rovnou omrknout. Musím říci, že mramorem obložené foyer nám trochu vyrazilo dech. V recepci se nám věnuje příjemná anglicky mluvící slečna, která nám sděluje, že pokoj stojí dohromady 34Eur. Tomu se nám ani nechce věřit. Jdeme nabízený apartmán omrknout a bez váhání nabídku přijímáme. „Kdo ví, kde budeme zítra, tak si dopřejeme trochu pohodlí“, zní naše tradiční alibi. Poskok před hotelem nám ukazuje místo, kde můžeme zaparkovat a kde nám prý náš vůz bude hlídat. Ochotně nám pomáhá s bágly až na pokoj a je šťastný za Euro spropitného. To bychom měli, jsme ubytovaní. Dokonce jsme přesun zvládli ve výborném čase, takže se rychle rozhodujeme, že ještě dnes vyrazíme do nedalekého Voskopojë. Ve směnárně vedle hotelu měníme pro začátek 100Euro, za které dostáváme každý 12 400Leků, a vyrážíme.
Ze všeho nejdříve míříme na hlavní náměstí, abychom si vyfotili zdejší krásnou katedrálu. Potom už hledáme směr na 20km vzdálené Voskopojë. Není to nic jednoduchého, protože dopravní značení v Korçë prostě neexistuje. Michal se snaží navigovat podle mapy z průvodce, ale ani to není úplně jednoduché. Nakonec se z města dostáváme po téměř nesjízdné silnici a snažíme se trefit západní směr. V první vesničce se ještě pro jistotu ptáme kolemjdoucích domorodců, jestli jedeme správně. Vypadá to, že ano.
Úzká a místy dost rozbitá silnička nás vede výš a výš do hor, až kulminuje v nadmořské výšce 1268m. Konečně končí serpentiny a silnice vede po náhorní plošině pokryté pastvinami. Nějak nám těch 20km trvá dlouho, ale GPS pořád ukazuje někam před nás, takže jsme vesničku snad nemohli minout. Konečně se před námi objevují kamenné domečky a jsme u cíle.
kostel sv.Mikuláše - fresky bratří ZografiůJeště na počátku 18.století bylo Voskopojë největším městem Balkánu a se svými 45 000 obyvateli bylo dokonce větší než samotné Athény. Na zdejší akademii se umělci učili vytvářet fresky a ikony, ve městě byl také široko daleko první tiskařský lis. Ze zašlé slávy už nezbylo skoro nic, dnes tu vidíme pouze několik rolnických usedlostí a podivný monument uprostřed malé návsi. Zbylo tu také několik kostelů – jedním z nich je kostel sv.Mikuláše, ke kterému nás bezpečně dovede jediná dlážděná ulice. Dominantou kostela postaveného v roce 1726 je čtyřpatrová kamenná věž, takže ho nemůžeme minout. Na zadním nádvoří si pod arkádou můžeme prohlédnout krásné fresky bratří Konstadina a Athanase Zografiů z Korçë. Abychom měli lepší výhled, museli jsme vlézt do sousední neudržované zahrady, odkud se daly fresky pohodlně vyfotit přes nevysoký kovový plot.
Z malého náměstíčka, na kterém parkujeme, si ještě jdeme prohlédnou klášter sv.Marie, který leží na opačné straně vesnice. I tady je hlavní dominantou kamenná čtyřpatrová věž, jinak klášter není v příliš dobrém stavu. Nad dveřmi nás vítá řecký tesaný nápis a přes nevysokou zeď se nám daří vyfotit překvapivě zachovalou krásnou fresku.
Voskopojë - klášter sv.MarieBlíží se podvečer a tak se pomalu vydáváme zpátky k autu a loučíme se zapadlou ale o to více pohodovou vesničkou ztracenou v horách. Na zpáteční cestě fotíme několik zajímavých úkazů – např. jednoduchou čerpací stanici, kterou tvoří jediný opuštěný stojan, kamenný příbytek a rezavý buldozer, Michal se snaží vyfotit dobytek přecházející po docela vysokém kamenném mostě, a zřejmě nejkrásnější výhled se nám naskýtá na jedné z četných serpentin, odkud je krásně vidět celé Korçë rozprostřené v údolí zalitém paprsky podvečerního Slunce.
Ještě za světla parkujeme před naším hotelem a po krátkém odpočinku se vydáváme do ulic města, ze kterých mezitím zmizelo denní světlo a začalo tradiční albánské korzo. Snažíme se najít nějakou restauraci, ve které bychom mohli povečeřet, ale moc se nám to nedaří. Všude se dá napít, ale nikde se nevaří. Asi po půlhodině bloumání jsme našli nějaký fast food, ale pořádná restaurace nikde. V bistru naproti katedrále nás směrují na protější stranu náměstí a odtud se dostáváme až do přilehlé uličky do restaurantu Satëpia. Sláva, večeře bude! A byla. Kuře se sýrovou omáčkou a houbami bylo sice nezvyklé, ale chutné. Nezklamalo ani místní pivo Korça, takže to hledání nakonec stálo za to.

Vzhůru na BalkánMakedonií k Ohridskému jezeru

z Ohridu do Korcë
Pohořím Gramoz na jihozápad
z Gjirokastëru do Sarande a Butrintu
Albánskou riviérou do Vlorë
přes Apollonii do Beratu
z Durrësi do Shkodëru

přes Černou Horu domů

Střední Amerika - kompletní cestopis s fotografiemiCestopis ve formátu PDF (zip - 2MB)

  


© 2007 Pavel Juračka Aktualizace: 25.2.2008 HOMPAGE:http://www.pavelj.cz/
předchozí strana

e-mail

Odkazy

další strana