Den 4. – pondělí 17.9.2007
Na dnešní den jsme moc zvědaví, čeká nás totiž cesta pohořím Gramoz do Gjirokastëru. Vzhledem k povaze albánských silnic to zřejmě bude celodenní záležitost, ale pevně věříme, že horská panoramata nám vše bohatě vynahradí.
Z Korçë vyrážíme v devět hodin a stejně jako včera díky absenci dopravního značení bloudíme. Respektive, nezdálo se nám, že bychom cestu trefili hned napoprvé a tak ještě pro jistotu zkoušíme dva další směry, než se ukázalo, že náš prvotní instinkt byl správný. Hned za městem začíná silnice opět mírně stoupat a před námi se objevují první serpentiny. Okolní krajina zatím žádná panoramata nenabízí, spíš bych mírně zvlněné okolí označil za mírně fádní. Všude kolem nás jsou jen vyprahlé pastviny a sem tam nějaké to křovisko. Fádnost krajiny tedy narušují pouze malé betonové bunkříky roztroušené po okolních svazích. Ne že bychom si jich cestou od Ohridského jezera nebo v horách okolo Voskopojë nevšimli, ale tady jižně od Korçë je jich začíná být tak nějak čím dál víc. Albánci je začali budovat v sedmdesátých letech poté, co vystoupili z Varšavské smlouvy. V drtivé většině se jedná o malou betonovou schránku s podélnou střílnou, do které se vejde jeden člověk. Bunkry jsou zapuštěné zhruba metr pod zem, takže mají většinou docela solidní stabilitu. Jejich existence se může zdát samoúčelná a primitivní, ale musíme si uvědomit, že například během druhé světové války a italské okupace byl nejsilnější albánský odboj veden formou partyzánské války. Partyzáni byli opevněni v horách a do nížin sestupovali pouze během útoků. Tento způsob boje se ukázal být velmi účinným, takže byla podobná taktika přijata i v poválečných letech, kdy Albánie zůstala zcela bez spojenců. Během invaze cizích vojsk se počítalo, že se každý bojeschopný muž chopí zbraně a zaujme pozici v bunkru. Obrana měla být řízena z výše položeného většího bunkru a díky vizuálnímu kontaktu měly být předávány rozkazy k palbě na nepřítele. Pravda, představa o invazi nepřátel byla asi mírně paranoidní, nicméně musíme mít na paměti, že Albánie již v roce 1961 přerušila diplomatické styky se SSSR a po srpnových událostech v Československu v roce 1968 (mimochodem byl to hlavní důvod k vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy) se ani nelze divit, že Albánci přijali podobné opatření.  Na první pohled se jejich úsilí může zdát pošetilé, ale mnohé státy investovaly mnohem vyšší sumy do mnohem diskutabilnějších vojenských výzkumů a operací, takže pro typické albánské bunkříky můžeme mít svým způsobem určité pochopení.
Naše cesta fádní krajinou kulminuje v nadmořské výšce 1175m. Serpentíny už ani nepočítáme a v deset hodin přijíždíme do nejvýše položeného albánského města Ersekë. Ještě před městem nás poprvé staví policejní hlídka. Trochu mi zatrnulo, protože jsem právě trochu zrychlil, ale strážce zákona nám chce pouze potřást pravicí a vyzvídá, odkud jsme. Bez dlouhého zdržování nás nakonec pouští dál do Ersekë. V průvodci se dočítáme o místním monumentálním památníku s „partyzánem, který se učí číst v přestávce mezi jednotlivými bitvami“! A ten rozhodně musíme vidět! Větší pitomost jsme v životě neslyšeli, natož abychom podobný skvost někdy viděli, tudíž odbočujeme na zdejší náměstí a náš horský přesun na chvíli přerušujeme. Bohužel socialistický památník je už pryč, místo něj stojí uprostřed prostranství podivný sloup s orlem. Škoda, na toho partyzána jsme byli opravdu hodně zvědaví. Prohlédneme si tedy pouze místní školu a vydáme se dál vstříc dalším serpentinám. Jedna z nich je takového charakteru, že si ji dokonce musíme vyfotit. Jako had se vine po mírném svahu, takže tu člověk najede snad o kilometr víc, než je bezpodmínečně nutné. Nevím, jestli by rovná silnice s mírným klesáním nebyla v tomto případě vhodnější. Za Ersekë se také mění ráz krajiny. Kopce jsou čím dál vyšší a hlavně okolní svahy místy pokrývá i vzrostlá zeleň. V dálce před námi se konečně objevují první skalnaté masívy.
Silnice se dál klikatí mezi okolními pahorky a hlavně se čím dál více zužuje. Naštěstí tu není skoro žádný provoz, takže nemáme žádný problém sem tam uhnout protijedoucímu autu nebo minibusu. Albánci navíc před nepřehlednou zatáčkou troubí, což je docela praktický a užitečný zvyk.
Každopádně přibývají krátké fotografické zastávky – tu u rozstřílené značky, tu u pěkného výhledu na hory před námi, jinde u zajímavé serpentiny nebo zatáčky, či kvůli oslíkům vezoucím na svém hřbetě otepi dřeva, které jsou pomalu větší než oni sami. Před polednem přijíždíme do nevelké obce Leskovik, kde končí vysokohorská část naší dnešní trasy. Teď nás čeká náročný sjezd o dobrých 800 výškových metrů níž do údolí řeky Vjosës. Ačkoliv…co to? Silnice končí před vraty nějakého rodinného sídla! Že bychom zapomněli odbočit? Vracíme se proto na začátek vesnice a vida, ona je tu nenápadná prudká zatáčka někam pod opěrnou zeď. A značka samozřejmě nikde!
Hlavně, že máme zase správný směr. Za Leskovikem začínají další serpentiny a po pravé straně se vedle nás otevírá docela hluboká propast. Jedná se o soutěsku Rrapi i Leskovikut, na jejímž dně můžeme spatřit docela pěkné vodopády. Silnice je tady zpevněna zdí, ale svodidla bychom tu hledali marně. V serpentinách naše cestovní rychlost klesá až k nějakým 30km/h, takže jsme docela rádi, když se před námi konečně objeví impozantní údolí Vjosës a za ním mohutný masív 2185m vysokého Papingutu. Ten výhled je skutečně nádherný, modrozelená hladina řeky a vegetací porostlé nižší partie hor zvláštně kontrastují s ostrými chladně kamennými štíty velehor.
Silnice, která se tu stáčí na severozápad, neklesá až k řece nýbrž vede ve svahu. To znamená, že musíme objíždět veškerá zákoutí a rokle, protože nějaké větší mosty tady prostě a jednoduše neexistují. A když už jsme na jeden narazili, byl spadlý a museli jsme ho beztak objet korytem jednoho z četných přítoků. Naštěstí vyschlého.
V údolí nejdříve zastavujeme u dvou bunkrů těšně nad silnicí a snažíme se je vyfotit s vysokohorským pozadím. Podruhé se zastavujeme u malého vysutého mostu, který se tu klene nad řekou Vjosës ve výšce dobrých deseti metrů. Koryto se tu erozí zařízlo do skalnatého podloží, neb tu modrozelený tok po staletí svádí předem vyhraný boj s neústupnou horninou.
Kousek odsud leží městečko Përmeti. Krom toho, že je situováno do krásného údolí, je pro Albánce významné hlavně tím, že se tu v roce 1944 konal kongres, který zvolil prozatímní vládu, která se po osvobození o rok později ujala moci. Tato vláda konsolidovala vyloučení nekomunistických sil z podílu na správě státu a zapověděla vstup do země králi Zogovi, který po svém nedemokratickém převzetí moci v roce 1924 vládnul až do osudného 7.dubna 1939, kdy Albánii anektovala Musoliniho Itálie. Všechny dohody a rozhodnutí této monarchistické vlády byly kongresem v Përmeti zrušeny a anulovány. Na památku této události stojí na hlavním náměstí socha partyzána. My kousek od ní parkujeme, neboť jsme tu po předchozím bloudění (opět skvělá mapa v průvodci) našli restauraci se zahrádkou. Příjemné je, že tu mají dvojjazyčné menu, nepříjemné (pro mě) je, že tu vůbec nevedou kuřecí maso. Dáváme si proto velkou porci jehněčího, které je servírováno s tousty politými olivovým olejem. V příšerném vedru přišlo k duhu i pivo Tirana a skvělý řecký salát. Albánská kuchyně si mě začíná opravdu získávat, obzvlášť když jsem po výtečném obědě zcela sytý.
Během krátké procházky si jdeme z blízka prohlédnout zmíněného partyzána a na chvíli se zastavujeme v parku nad řekou, abychom si v klidu vyfotili hlavní mešitu a městskou skálu. To je tak vše, co svým návštěvníkům příjemné městečko nabízí, a tak se můžeme vrátit na pravý břeh řeky a pokračujeme údolím dál na severozápad. U obce Këlcyrë se řeka i souběžně vedoucí silnice stáčí víc na západ a my vjíždíme do působivého kaňonu Gryka e Këlcyrës. Na jeho konci přejíždíme po železném mostě – u nás jsou takové spíš k vidění na železnicích – na levý břeh Vjosës a o několik kilometrů dál odbočujeme na jih do údolí jejího přítoku, který se jmenuje Drin. Vlastně se tak ocitáme na druhé straně pohoří, které jsme měli při cestě z Leskoviku před sebou. Asi 25km nás dělí od našeho cíle, kterým je město Gjirokastër. Bohužel hlavní silnice, která vlastně spojuje střední Albánii s řeckou hranicí, právě prochází intenzivní rekonstrukcí, takže nám bude trvat skoro hodinu, než se do Gjirokastëru skrz staveniště vůbec proplížíme. Všude je plno bláta a moje auto získává zpět svou původní pracovní barvu, kterou jsem na začátku naší cesty tak necitlivě smyl.
Konečně nás po 211km vítá Gjirokastër – město dvou významných albánských rodáků. Zatímco Enver Hodža byl jedním z hlavních vůdců odboje ve druhé světové válce a po dobu 41 let vládl Albánii až do své smrti v roce 1985, Ismail Kadare je jediným albánským spisovatelem, který se proslavil po celém světě. Na konci osmdesátých let aktivně bojoval za kulturní svobodu, avšak na začátku devadesátých let Albánii opustil a odešel do Francie.
Samotný Gjirokastër se rozkládá nad údolím řeky Drin na úpatí severního svahu pohoří Kurvelesh, které je vlastně poslední horskou hradbou před pobřežím Jónského moře. Moderní části města leží na okraji údolí, zatímco starší čtvrti se rozkládají v příkrém svahu pod skalním výběžkem, kterému dominuje zdejší hradní pevnost. Město je poprvé zmíněno v roce 1336 v pamětech Jana Cantacuzenuse, syna místodržitele dnešního Peloponésu. Pod byzantskou správou se postupně rozrostlo ve významné obchodní centrum známé pod jménem Argyropolis nebo Argykastron. V roce 1432 město obléhali a následně také dobyli Turci, ovšem vláda nad městem byla svěřena místním šlechtickým rodům, takže město nadále vzkvétalo. V roce 1811 jej ovládl Ali Paša Tepelenský, který využil vysoké míry decentralismu, se kterou Turci spravovali svoji říši, a za použití diplomatických tahů i bezohledného násilí postupně rozšířil svoji moc nad jižní Albánii a značnou část řecké pevniny. Ali Paša se výrazně zasloužil o další rozvoj města. Nechal vybudovat 10km dlouhý akvadukt, kterým do města přivedl pitnou vodu, a z doby jeho vlády pocházejí také některé unikátní kamenné domy. Koncem 19.století se město stalo centrem protitureckého odboje a mezi místní hrdiny se zařadil Cerciz Topulli, vůdce povstání z roku1908, jehož socha stojí na stejnojmenném náměstí přímo pod hradem. Během první balkánské války (1912-1913) usilovalo o připojení města ke svému území Řecko, za druhé světové války Gjirokastër  postupně okupovali Italové, Řekové a Němci.
Po druhé světové válce pokračovalo období prosperity, protože město částečně těžilo z faktu, že je Hodžovým rodištěm. Celé město bylo prohlášeno za muzeum a Hodžův rodný dům se stal centrem pečlivě udržovaného kultu osobnosti. Ten vzal definitivně za své během nechvalně proslulého roku 1997, kdy byl dům během albánského celostátního plenění a drancování veškerého státního majetku vypálen. Přes mnohé neklidné události si mnoho zdejších domů zachovalo svůj původní vnější vzhled, díky kterému je Gjirokastër nazýván kamenným městem nebo městem kamenných střech. Ty jsou totiž pokryté stříbřitou břidlicí, což městu dodává svérázný neopakovatelný vzhled.
My do Gjirokastëru přijíždíme v podvečer, ale ještě máme dostatek času na prohlídku zdejšího hradu, jehož základy pocházejí už ze 6.století. Podle mapy tentokrát bez problémů nacházíme hlavní třídu 18.září (18.shtatori) a za fotbalovým stadionem najíždíme do příkrého stoupání. Pečlivě dlážděná ulička má značný sklon, takže vrchní pasáže absolvujeme se zařazeným prvním rychlostním stupněm. Velice nepříjemné je ve strmém svahu uhýbání protijedoucím vozidlům, neboť mnohdy je třeba couvnout do nějakého širšího místa nebo do postraní uličky. Navíc na starém městě opět nezklamala mapa v průvodci, takže cestu k hradu více méně úspěšně odhadujeme, až zdárně zastavujeme před hradní branou. Úžasný výhled na město s kamennými střechami s pohořím Lunxhëri v pozadí nám budiž odměnou.
Jelikož se blíží zavírací doba, nekocháme se krásným výhledem moc dlouho a za 200Leků se noříme do mohutné hradní chodby, která nás skrze nasvícenou expozici zbraní zavede až na velkou terasu. Z hradeb se nám tu naskýtají další krásné výhledy na město a především na nedalekou medresu s malou mešitou. Ovšem hlavní atrakcí terasy je vrak amerického tryskáče, který byl v roce 1957 přinucen přistát coby špionážní letoun. Inu jiný kraj, jiný hrad.
Dalším průchodem se dostáváme na hlavní nádvoří nebo spíše otevřenou plošinu, v jejímž severovýchodním rohu stojí nedávno vybudovaná věž s hodinami. Na nádvoří se každých pět let koná folklórní festival, o čemž svědčí torzo kruhového jeviště a čtyři rezavé sloupy s blíže nespecifikovanou funkcí. Podél jižní hradby se dostáváme až ke zbytkům kamenných místností, které od osmanských dob sloužily jako ubikace vojenské posádky. Kamenné budovy nad těmito torzy jsou zase někdejším vězením. Od roku 1929 tu byli vězněni nepřátelé krále Zogua, za druhé světové války věznici používali Nacisté a po válce až do roku 1971 tu své odpůrce věznil komunistický režim. Dnes budovy postupně chátrají a zarůstají vegetací.
Víc tady toho k vidění není a tak se přes hlavní terasu s vrakem letadla vracíme zpátky k autu. Ještě než zapadne Slunce, zkusíme ve spleti úzkých příkrých uliček najít ubytování. Podle průvodce jsme si vytipovali hotel Kalemi, který by se měl nacházet někde v horní části starého města. Údajně se jedná o zdařile zrekonstruovaný tradiční dům z 19.století. Pokud ho najdeme, budeme mít jedinečnou příležitost nahlédnout do interiéru takového domu. Naštěstí mám v GPS uložené souřadnice místa, kde jsem jeho polohu vytipoval kombinací děsného plánku v průvodci a satelitního snímku z Google earth. Je to neuvěřitelné, ale seknul jsem se sotva o pár metrů. Satelity nás neomylně navigují na betonové parkoviště před bílou třípatrovou budovou. Pravda, že se jedná o hotel, je napsáno až na cedulce vstupních dveří na opačné straně domu, takže zpočátku si nejsme jistí, jestli nelezeme do nějaké soukromé zahrady. Ale jinak s ubytováním není žádný problém. Mladík v recepci hovoří anglicky a za 4000Leků máme nádherný pokoj ve třetím patře s televizí, klimatizací a vlastní koupelnou. Osobně bych řekl, že se jednalo o vůbec nejlepší ubytování na celé naší cestě. Nejen že tu můžeme obdivovat nádherné dřevem vykládané stropy nebo úžasnou kamennou jídelnu v přízemí, ale hlavně je v našem třetím patře skvělá terasa s úžasným výhledem na většinu města, hrad, údolí Drinu i pohoří Lunxhër. Zvláště soumrak, kdy už město halil stín, ale poslední sluneční paprsky dodaly protilehlému pohoří bronzový nádech, byl skutečně nezapomenutelný.
Po setmění se vydáváme na krátkou procházku s cílem dobře povečeřet. Krátce se zastavujeme u nedalekého Hodžova rodného domu – dnes etnografického muzea, ale pořádně si ho prohlédneme raději až zítra za denního světla. Pomalu sestupujeme do podhradí, kde nacházíme restauraci Festivali. Na jídlo tu sice musíme čekat o něco déle, jelikož se sem chodí stravovat místní policisté a ti mají samozřejmě přednost. Ovšem trojitá porce kuřecího masa s hranolkama a oblohou je výtečná stejně jako čím dál oblíbenější pivo Tirana. Po dobré večeři ztěžka stoupáme vzhůru k hotelu. Abychom se ještě trochu protáhli na čerstvém vzduchu, odbočujeme k pěkné budově místní medresy, ale jinak si prohlídku starého města necháme na zítřek. Pro dnešek dáváme přednost nočnímu relaxu na naší úžasné terase.